index

STŘEDNÍ SULAWESI - DENÍK

Z RANTEPAO DO TENTENY

27.4.2002

Večer jsme si objednali snídani na půl sedmou, a po sedmé hodině vyrážíme na dlouhou cestu na sever. Po snídani se s námi loučí celý hotel a s malým zpožděním přijíždí náš řidič Perry. Ve městě si po cestě vybíráme peníze z bankomatu a stavujeme se v Island Café, dohodnout ubytování na Togianech. Pozítří ráno by nás měla vyzvednout loď v přístavu Ampana a převést nás do bungalovů Islands Retreat, které vlastní americká manželka majitele Island Café. Při klesání do přístavu Palopo narážíme na první problémek. Po večerních deštích zavalila silnice lavina z bahna a musíme čekat na zprovoznění silnice. Naštěstí se to stalo blízko města a bagry dokončují zprovoznění silnice /viz foto/. Po půl hodině se pokoušíme projet. Před námi jedou dvě auta a jedno z nich dostává smyk a blokuje půlku silnice. Po kluzkém blátě to ujíždí i nám, ale náš „super driver“ tuto situaci zvládá na výbornou a projíždíme. Měli jsme trochu strach, abychom nesjeli ze svahu a jsme rádi, že máme první komplikaci za sebou. Vzhledem k tomu, že nás čeká nejtěžší přejezd středem Sulawesi, jsme zvědavi co nás ještě potká. Před městem BONE BONE se zastavujeme na krokodýlí farmě v Mamase. Každý platíme 20.000,- Rp a za to majitel farmy přináší jídlo pro svoje miláčky. Příchází a za sebou táhne krajtu / VIZ FOTO / , nasekává jí na malé kousky. Krmení je pro nás velkým zážitkem, tak velké krokodýli jsme v životě neviděli. Na rozdíl od zkamenělých krokodýlů v ZOO, tady vidíme aktivní macky, z kterých jde strach. ( Nikdo z nás by nechtěl mezi ně spadnout - myslím , že po chvíli by po nás nic nezbylo. ) Po obědě v Bone Bone jedeme směrem do města WOTU. Za tímto městem začínáme šplhat do hor po jediné cestě, která spojuje jih a sever Sulawesi. Tzv. TRANSULAWESI HIGWAY je úzká silnice obklopená pralesem. Výhledy s auta jsou fascinující, ale po několika hodinách jízdy zatáčkami začínáme mít problémy od žaludku. V podvečer přijíždíme do „ DISTRIKT POSO“, kde byly v minulosti problémy mezi muslimskou a křesťanskou komunitou, takže v dnešní době tuto oblast hlídají vojáci. Pohled na vypálené a prázdné domy nám nahání hrůzu a dovedeme si představit ten masakr. V dnešní době se údajně se situace zase zlepšuje. V křesťanském městečku Tentena se večer ubytováváme u jezera Poso. Ubytování v Ue cottage je sice dražší, ale nemáme chuť nic jiného hledat a tak využíváme tipu našeho řidiče a zůstáváme tady. Karlovi s Dádou se bungalovi ( spíme v nich na této cestě poprvé ) moc nelíbí, hlavně proto, že večer nejde elektrika a chatky jsou plné švábů. Večer nám majitel bungalovů připravuje jídlo a tak ochutnáváme místní speciality. Taky ochutnáváme pálenku z palmy, pro její hroznou chuť ji musíme míchát s colou. I tak je to skoro nepoživatelný. Dnes je sobota a do restaurace se scházejí místní muzikanti. Večer je pro nás kulturním zážitkem, muzikanti hrají až do rána, my tak dlouho nevydržíme a před půlnocí jdeme spát do našich chatek na kuřích nožkách na břehu jezera. V noci je kromě muzikantů slyšet i koncert žab, cvrčků a cikád z jezera Poso a my příjemně usínáme.

CESTA DO AMPANY

28.4.2002

Ráno nás vítá zatažená obloha, s Karlem děláme nějaké fotky. Hned po ránu nás čeká malé zpestření naší cesty do Ampany. Jedeme na začátek údolí BADA VALLEY v národním parku LORE LINDU na známe vodopády SALUPO / VIZ FOTO / . Za vstup k vodopádům platíme dobrovolně staršímu domorodci 10.000,- Rp a zapisujeme se do knihy. Dvakrát brodíme řeku a blížíme se k vodopádům. Je neděle a je tu mnoho domorodých obyvatelů. Většinou jsou to absolventi nedělních křesťanských škol, které si zde čtou z bible a vzdělávají se. Naše přítomnost je i pro ně zajímavým zpestřením a tak se s nimi fotíme. Úzkou cestu lemují kakaovníky s pěkným červenými plody. Vodopády jsou po období dešťů rozvodněné a vypadají úplně jinak než jak jsme je viděli na fotkách. Fotíme a kocháme se pohledem na tento nezkrotný živel / VIZ FOTO /. V těchto náročných fotografických podmínkách jsem přišel o svůj nový polarizační filtr, takže k nákladům za naší cestu můžu připočítat dalších 2.500,- Kč. Po dvanácté hodině opouštíme Tentenu. Cestu lemují vypálené domy a vojenské hlídky a tak se těšíme, až dorazíme do Ampany. Na odbočce před Posem bereme neobvyklého stopaře. Jeden voják nás požádal, abychom ho vzali asi dvacet pět kilometrů směrem k Ampaně a tak ho samozřejmě bereme. Voják je sympatický mladý kluk z Bali a po cestě nám ukazuje pěknou pláž, jako bonbónek nám kluci z vesnice trhají z palmy kokosové ořechy, které jsou báječným osvěžením spolu s čachtáním v moři. Chvilku po krátké zastávce na pláži vysazujeme našeho stopaře a jedeme podél pobřeží na východ. Jedna z posledních hlídek nás zastavuje a netváří se vůbec příjemně. Musíme jim odevzdat pasy a ukázat zavazadla, o něčem se dohadují a pak nás propouští. Ta chvilka bez pasu je pro nás věčností. Nejvíc nám zatrnulo, když vytáhli z mého batohu mačetu na buvoly z Rantepaa, a divili se na co ji potřebujeme, vysvětlujeme jim , že je jen suvenýr. Pomalu opouštíme oblast Posa a myslíme si, že už máme to nejhorší za sebou, a že už nic nemůže překazit náš přesun. Asi hodinu a půl před Ampanou pozorujeme rozvodněné řeky a sesuvy půdy po silných deštích v posledních dnech. Za chvíli jednu takovou řeku překonáváme, ale bohužel tu není most / viz foto /. Na místě uvízlo několik aut a situace vypadá beznadějně. Perry obhlíží okolí a my čekáme co bude dělat dál. Když přijíždí bagr a buldozer, zkoušíme to projet hned za nimi na vlastní pěst. Jen se modlíme abychom tu nezapadli a nestrávili tu noc, ale všechno nakonec dobře dopadá a poslední překážka je překonána. Po projetí bahnité řeky čistí Perry motor a filtr a pokračujeme dál v cestě. Následky eroze nás provázejí až do Ampany. Na závěr Perry zrychluje a my si připadáme jako na rallye. Žádné problémy nás už nepotkávají a po páté hodině přijíždíme konečně do Ampany, je to malé muslimské městečko, kde je vojenská základna. Po dlouhé době zase slyšíme před setměním hulákání z mešit. I s tohoto důvodu jsou mi ostatní náboženství o trochu sympatičtější než toto. Ubytováváme se v Marina Cottage přímo na oblázkové pláži a poprvé na Sulawesi se máme možnost vykoupat. Po koupání fotím západ slunce / VIZ FOTO / a jdeme na večeři. Po večeři doplácíme Perrymu za pronájem auta a povídáme si o životě na Sulawesi. Perry byl opravdu skvělý řidič a jsme rádi, že máme nejnáročnější přesun za námi. Už se těšíme na pár dnů odpočinku na Togianech, ale začínám mít trochu střevní potíže. Naštěstí máme potřebné léky a k ránu se vše dostává do normálu.

CESTA NA TOGIANY

294.2002

Ráno vstáváme v šest hodin kvůli plánovanému odjezdu v sedm hodin. Svojí snídani přizpůsobuji zdravotnímu stavu a dávám si banán a sušenky. Loď nás měla vyzvednout v sedm hodin ráno a do devíti nepřijela. Důvod nám zatím není znám. Máme štěstí v deset hodin odjíždí z přístavu public boat a tak na ní spěcháme. Majitel bungalovů nám ukazuje přístav odkud plují lodě na Togiany a loď opravdu před desátou odplouvá. Každý platíme 10.000,- Rp a kapitán nám slibuje odvoz až do Islands Retreat. Znalost angličtiny je nám v těchto místech k ničemu a tak komunikace je o mnoho složitější, ale za to zábavnější. Na lodi je asi dvacet pět lidí a já s Karlem trávíme většinu cesty na střeše lodi. Na hoře je hluk a smrad z motoru, ale jinak je to pohoda. I když je zataženo, tak jsme se pořádně připálili - Karel je jako rak . V jednu hodinu jsme na místě. Majitelka Sylvie nás seznamuje s resortem a informuje nás o ceně. Zprávu o našem příjezdu doslala pozdě a proto pro nás nepřijeli, není tam telegrafické spojení. Ubytování včetně všech jídel a čaje má stát 100.000,- Rp V Rantepau nám nabízeli cenu 80.000,- Rp a tak nám cenu po dohodě snižuje. Mohli by jsme bydlet v horší chatce o 20.000,- Rp levněji, ale neřešíme to. Je tu i hřiště na volejbal a stoly na ping pong. Čeká nás pár dní relaxace jako na dovolené s Fischerem. Chceme si tady odpočinout a užít si moře před cestou na severní Sulawesi.

RELAX NA TOGIANECH

30.4.2002 – 1.5.2002

Dva dny si užíváme do sytosti možností, které nám tyto ostrovy , o kterých mnoho turistů neví, nabízí. Poprvé letos šnorchlujeme a to jak z lodě tak i ze břehu a podařilo se nám spatřit i chobotnici. V resortu nejsme sami a tak přes den občas hrajeme i volejbal a stolní tenis. Trochu zvláštní majitelka Sylvie pojala vedení resortu jako v dobách kolonializmu, ale jinak tady všechno klape perfektně. Jídlo je jenom z místních zdrojů a je opravdu skvělé. Po večerech diskutujeme plán na zbytek cesty, od jednoho Němce, který přijel ze severu se dozvídáme o novém spojení do města Gorontalo. Loď jezdí každý čtvrtek, což je zítra a tak se připravujeme na odjezd. Čtyři dny tady ( i s odjezdem a příjezdem) je přesně ta doba, kterou jsme tady chtěli maximálně strávit. Bylo to pěkný, ale už se těšíme na další zážitky na severní části ostrova Sulawesi.

PLAVBA DO GORONTALA

2.5.2002

Po snídani na verandě naší chatky si balíme věci a loučíme se s resortem a jeho obyvateli. Pronajímáme si od Sylvie loď a ta nás veze do přístavu Wakai odkud má odpoledne odplouvat loď do Gorantala. Kdyby tato loď nejela, byla by to pro nás velká komplikace a museli bychom si pronajmout za dost peníze loď, což je v této oblasti dosti nebezpečné. Dvouhodinová cesta do Wakai ( 250.000,- Rp/ loď ) v malé loďce nám stačila a jsme zvědaví jaká loď pojede do Gorontala. Toto spojení je nové a loď odjíždí každé pondělí a čtvrtek. Loď je velká a celkem pěkná. Spolu s námi jede ještě pár turistů, odpoledne opouštíme přístav Wakai / VIZ FOTO / , kde jsou všechny domy na kuřích nožkách podobně jako jsme to viděli v Sengkangu. Na šestnáctihodinovou plavbu jsme se rozhodli pro kajutu pro čtyři, mělo to své pro i proti. Samotná cesta není tak dlouhá, ale v přístavu Dolong čekáme čtyři hodiny. Tato část cesty je asi nejvíce psychicky náročná. Kvůli vedru není možné být v kajutě a venku nás obklopují místní děti. Pro ně jsme atrakce, jako když je u nás pouť a tak si čtyřhodinovou zastávku užívají po svém, stále na nás zírají, pošťuchují se a smějí. V šest hodin ráno doplouváme do přístavu Gorontalo.

Pokračování viz SEVERNÍ SULAWESI