JIŽNÍ SULAWESI - DENÍK 

Home  Sulawesi   Home Indonésie    Jižní Sulawesi     

  Centrální Sulawesi    Severní Sulawesi       Napište nám 

Fotogalerie úvodní strana

AKLIMATIZACE V JAKARTĚ

18.4.2002 – 21.4.2002

První čtyři dny našeho pobytu v Indonésii jsme strávili na ostrově Jáva v hlavním městě JAKARTA. Tento čtyřdenní pobyt měl sloužit hlavně jako aklimatizace v Asii. Na naší cestu jsme vyrazili ve čtyřčlenném týmu ( Honza, Katka, Karel, Dáda ).  Karel s Dádou jsou v Indonésii poprvé, takže se seznamují s místními zvyky a zvláštnostmi. Již první překvapení čeká na Karla na letišti, když mu jako jedinému nepřiletí batoh. Po půl hodinovém rozhovoru dostává od letecké společnosti GARUDA INDONESIA  50,- USD jako odškodnění za problémy způsobené se zrátou batohu, který mu doručili až za dva dny. I z tohoto důvodu se naše aklimatizace v Jakartě vyplatila,  kdybychom chtěli odletět na SULAWESI ihned, museli bychom čekat  na batoh v UJUNG PANDANG. Pobyt v Jakartě nebyl nijak dobrodružný a strávili jsme ho jako evropští turisté a proto ho v mém cestopisu nebudu popisovat. Opravdové dobrodružství a cesta do neznáma měla začít  až na ostrově SULAWESI ( dříve CELEBES ).

                                         PŘÍLET DO UJUNG PANDANG       

22.4.2002-12-30

Ráno vstáváme okolo osmé hodiny a po klasické snídani v hotelu se jdeme naposled vykoupat do bazénu a balíme naše batohy.  Před odletem si měníme peníze ( kurs 1 USD = 9000,- Rp ), abychom neměli komplikace v Ujung Pandang. Z hotelu na  letiště jedeme taxíkem ( 70.000,- Rp ) a dnešním den začíná naše dobrodružství, kterému předchází přesun z Javy na Sulawesi. Na letišti jsme v dostatečném předstihu, protože jsme báli dopravního kolapsu , který není v Jakartě žádnou výjimkou. Tak abychom neměli nervy s odletem. Z vnitrostátního letiště nás poslali na mezinárodní a dostali jsme nedopatřením razítko do pasu, úředník si myslel, že jsme cestující do Singapuru. Menší komplikaci ihned řešíme a doufáme, že nebudeme mít později problémy s odletem do  Evropy. Ve 12,50 opouštíme ostrov Jáva a letíme na jih ostrova SULAWESI do města UJUNG PANDANG ( dříve MAKASAR ). V letadle dostáváme jako vždy dobré jídlo a pití a kocháme se pohledem na moře pod námi. Při cestě jsem se jako obvykle polil dobrou indonéskou kávou a ještě k tomu  faux paux  jsem  zbytek posádky mystifikoval s časovým posunem. Pravda je taková, že Sulawesi se nachází v jednom ze tří časových pásem ( GSM + 8 hodin ) a je zde shodný čas jako v Singapuru. Proto si posouváme hodinky o hodinu v před. Po dvouhodinovém letu přistáváme okolo čtvrté hodiny místního času v UJUNG PANDANG. Náš plán je procestovat SULAWESI od jihu k severu a odletět zhruba za tři neděle ze severně položeného města MANADO. Největším problémem je oblast CENTRAL SULAWESI, kde byli v poslední době nepokoje mezi muslimi a křesťany  a oblast je pod dozorem vojáků. Informace o SULAWESI není jednoduché získat, takže jsme všichni zvědaví co nás čeká. V Praze jsem se snažil získat co nejvíce informací z internetu a dopisováním s majiteli několika resortů v této oblasti, také s sebou máme průvodce PERIPLUS  a poznámky v budoucím deníku. Na letišti nás již  nepřekvapuje,  po zkušenostech z minulé cesty,  množství místních průvodců nabízejících ubytování, auto atd … Většina turistů jezdí z UJUNG PANDANG pouze do oblasti TANA TORAJA. Místní průvodce v letištní hale ignorujeme a najímáme si auto před letištní halou, chceme zkusit hotel KENARI PANTAI. Hotel na Indonéské poměry není levný ( s klimatizací za 90.000,- Rp za double ), ale vzhledem k časové tísni  a k přespání na jednu noc ho bereme. Z města chceme ráno co nejdřív odjet a tak musíme sehnat auto a nějaké  informace. Hotel leží na „boulevard“ u moře u hlavní třídy a je zde rušno. Žádného turistu z Evropy nepotkáváme, což se dalo vzhledem k situaci očekávat. Po cestě do oblasti TANA TORAJA bycbom chtěli  navštívit městečko SENGKANG a tak si potřebujeme  pronajmout  auto. To je časově nejméně náročné a nemělo by to být tak drahé.  Nejdříve se ptáme v hotelu, ale tam nám bohužel nejsou schopni dát  pořádnou nabídku, tak jdeme zkusit štěstí do města. Ptali jsme se různě v okolí hotelu a těsně před setměním jsme se dohodli na ulici v jednom obchůdku na pronájmu auta. Pronájem UJUNG PANDANG–SENGKANG–RANTEPAO za 500.000,- Rp. Cena je vyšší než jsme očekávali, ale vzhledem k naší situaci to  bereme. Jsme překvapeni, že zde nejsou žádné TOURIST OFFICE, kde se dá sehnat cokoliv jako na většině ostatních ostrovů Indonesie. To je  dáno poklesem přílivu turistů, s tímto se postupně musíme smířit a to nás čeká i v jiných  případech. Večer navštěvujeme prázdnou indonéskou restauraci               „ RUMAH MAKAN“, dá se to přirovnat k rychlému  občerstvení, a my se těšíme na místní kuchyni. Objednáváme si pivo, což je trochu problém, protože na ostrově žijí většinou muslimové.  Majitelka, aby vyhověla našemu přání jde koupit pivko jinam, po chvíli nám ho přináší. Nutno podotknout, že teplota odpovídá teplotě vzduchu ( cca 30 stupňů ) na  to si budeme muset zvyknout. Jídlo objednáváme v indonéštině a jsme zvědaví co nám přinesou. Hned vedle našeho stolu vidíme přípravu  jídla a tušíme, že naše volba byla správná. Z jídla jsme nadšení a po dobré večeři si jdeme sednout na zahrádku před náš hotel, kde mají i studené pití. Večer píšeme deník, připravujeme se a debatujeme o zítřejší cestě. Kolem půl desáté jdeme spát s nařízeným budíkem na 4.45.  

UJUNG PANDANG – SENGKANG – RANTEPAO

23.4.2002

První noc na SULAWESI je hrozná. V našem pokoji je je slyšet z venku hrozný hluk a Karlovi s Dádou nejde klimatizace, což ve městě není moc dobré-ale musí si zvykat na horší podmínky. Ve velkých městech se opravdu vyplatí si připlatit za klimatizaci ( lepší je fungující ). Při spaní mimo města je to většinou zbytečný přepych a není to ani  možné. Zvonění budíku je pro nás vysvobozením. Ještě za tmy vracíme klíče a majitel auta s řidičem už nás čeká před hotelem. Po rozednění se kocháme horskou krajinou, kolem půl desáté přijíždíme do Sengkangu. V Sengkangu si pronajímáme úzké dlabané loďky s motorem ( 50.000,- Rp ) a vyrážíme na hodinový výlet po jezeře „ DANAU TEMPE“. Podél jezera jsou typické domky na kuřích nohách a my můžeme  pozorujeme poklidný život domorodců na řece.  Na jezeře se setkáváme s rybáři, kteří mají na hlavě  typické klobouky.  Jezero je opravdu nádherné a někde je pokryto velkou plochou řas. Škoda, že nám začalo pršet. Už první setkání s místními  lidmi je příjemné, bez náznaku nějakého problému. Jediným problémem je jazyková bariéra. Snažíme se komunikovat v Indonéštině jak to jde, ale většinou je to  problém. Ve vesnici si ještě prohlížíme tkalcovskou dílnu a pokračujeme dál směrem na „ TATOR “,  jak  místní  nazývají  oblast  TANA TORAJA.  Po cestě se snažíme komunikovat s naším řidičem ( jmenuje  se  ARIF ),  který neumí skoro  vůbec anglicky.  Arif nám pomáhá při nákupech ovoce a pití od domorodců. Když se mu zdá, že je to drahé, tak nám zakazuje to koupit a jedeme dál. Trochu nás to štve, zvlášť když začínáme mít hlad a žízeň a  na ceně nám už nezáleží, ale přizpůsobujeme se. Po poledni zastavujeme v jedné restauraci.  Indonésané těmto restauracím  rychlého  občerstvení říkají „   RUMAH MAKAN “, což v překladu znamená místnost na jídlo.  Z počátku nechápeme nápis na restauraci „EROTIC MOUNTAIN“- erotická hora  a nerozumíme ani Arifovi,  co se nám snaží vysvětlit. Za chvíli nám všechno dochází, když vidíme proti nám horu ve tvaru kosočtverce. Všichni se shodujeme, že je to největší "dámské přirození“, které jsme kdy viděli a tuto impozantní horu ihned fotíme. V podvečer vjíždíme do oblasti TANA TORAJA,  krajina se najednou  úplně změnila, což nás velice překvapilo.  V okolí vidíme typické baráky  ve tvaru bůvolích rohů / tzv. TONGKONANY / VIZ FOTO / a horskou krajinu. Celá oblast je ve výšce cca 1000 metrů nad mořem,  pro  nás  je tu příjemné klima. Okolo páté hodiny přijíždíme do městečka RANTEPAO, které je centrem této oblasti. Ubytováváme se v hotelu PISON / 50.000,- Rp double bez snídaně / v jižní části Rantepao. Hotel je příjemný s teráskou a výhledem na hory. Jsme v turistickém centru jižního Sulawesi a občas potkáme i bílé turisty. Večer trávíme v hotelové restauraci,  kromě jídla a pití dohadujeme program na příští dny. Od jednoho místního průvodce / GIBSON/  zjišťujeme potřebné informace. Ze zkušenosti jsem trochu nedůvěřivý k průvodcům, ale nakonec se s ním dohodneme /( a  je opravdu dobrý ).  Máme štěstí,  že zítra začíná v jedné blízké vesničce pohřeb, který je jedním z největších turistických „highlihts“ v této oblasti. Dle informací získaných už v Praze vím, že na pohřeb je nutné jít s průvodcem. Od průvodce se taky dozvídáme mnoho informací o místních zvycích, také zjišťujeme možnosti raftu na další den. S Gibsonem dohadujeme cenu 250.000,- Rp na celý den včetně auta a prohlídky okolí. Samozřejmě se nám snaží nabídnout svoje služby i na další dny, ale to chceme okolí prozkoumat sami.  Večer se bavíme s majitelem „SOBEK RAFTING“, který je původem ze Skotska a je ženatý s Indonésankou, o možnosti pronájmu raftu, cena je dost vysoká a  tak stále váháme. Večer začíná tropický lijáček s výpadem proudu, my sedíme při svíčkách . Když  usínáme těšíme se  na zítřejší den.

FUNERAL CEREMONIE

24.4.2002

Večer jsme se dohodli s Gibsonem , že nás  v devět hodin vyzvedne. Díky příjemnému klimatu vylepšenému větrákem spíme do osmi hodin a jdeme na snídani. Noc se nedá s tou předchozí  srovnat, krásně jsme se vyspali. Karel si trochu stěžuje na bolest v krku, ale jinak pohoda. K snídani si dáváme pancake ( omeleta s banánem ) a ovoce. Po deváté hodině vyrážíme naším „charter bemem“ na prohlídku okolí. Bemo je označení místních „minibusů“ sloužících jako místní doprava. Tyto bema mají svoje trasy a  kdekoliv na cestě se dají zastavit mávnutím ruky. Platí se spolujezdci a ceny jsou stanovené , ale nejsou nikde napsané. Samozřejmě cena je smluvní a turista platí vždy více. I tady je potřeba smlouvat a neplatit  zbytečně moc. My jsme si pronajali svoje bemo a  tuto specialitu si necháváme na další dny.  Jako první navštěvujeme vesnici MARANTE, kde jsou hroby ve skále ( STONE GRAVE ). Hroby se nachází proti místní škole a jsou velice zajímavé.  Děti ze školy nás pozorují a mávají na nás.   Před hroby stojí dřevěné RUČNĚ VYRÁBĚNÉ postavy TAU TAU  / VIZ FOTO /Bohužel musíme zaplatit 10.000,- Rp za osobu, s tímto jsme nepočítali .  Původně jsem podezříval Gibsona z nějaké levoty, ale dle našeho knižního  průvodce je to bohužel realita. Po chvilce focení a krátké přednášce jedeme dále. Celá oblast TANA TORAJA je pod vlivem křesťanství, které místní míchají s jejich vlastní vírou. Křesťanské symboly jsou vidět na každém kroku a některé rituály zase svědčí o animistické víře. Je to taková zvláštnost tohoto kraje, zbytek ostrova je pod silným vlivem muslimů. Po cestě na pohřeb si ještě prohlížíme hroby ve skále pro chudé a okolní panoramata. Před příjezdem k vesnici, kde má být pohřeb potkáváme mnoho lidí. Na pohřeb se sjíždějí plné náklaďáky lidí a zvířat dohromady.  Od auta jdeme asi půl hodinky přes malé vesničky, až do „zbudované vesnice na pohřeb“. Některé stavby jsou stavěny z bambusu speciálně pro tento účel. Pohřeb je vrcholem života v oblasti TANA TORAJA a nebožtík na jeho vystrojení čeká někdy i několik let. ( Rodina ho nechá napíchat formalínem a tak vydrží i několik let v původní podobě. Do pohřbu nebožtíka, ho  rodina bere jako nemocného s hlavou a nosí mu jídlo i  pití atd. ) To je dáno hlavně velkou finanční náročností pohřebního rituálu a velkým množstvím pozvaných hostů. Největší strach jsem měl před návštěvou tohoto obřadu, jak se vypořádám se zabíjením bůvolů, kterým proříznou krk a krev stříká všude kolem. Měli jsme štěstí,  v okamžiku našeho vstupu do obřadní vesnice se tento rituál již odehrával, první den zabijí pouze jednoho buvola.  Z dálky jsme udělali rychlé foto / VIZ FOTO / a nebylo to tak hrozné. Gibson nás uvádí k jedné rodině, kterou zná a my usedáme do provizorně připraveného domu. Hrozně jsme se zpotili,  protože dle zvyklostí zde  musíme být oblečeni podle pravidel - dlouhé kalhoty  a triko s rukávem, všichni se nám smějí. Na uvítanou jsme dostali horký čaj a ochutnáváme domácí sušenky, pokoušíme se konverzovat. I přes nadmořskou výšku je zde  k poledni strašné vedro. Po té jdeme s Gibsonem k zástupci rodiny a předáváme dary, které slouží jako „vstupné“ na pohřeb. Na rozdíl od místních, kteří přicházejí s bůvoly a prasaty, vínem atd., odevzdáváme cigarety v dárkovém balení a potom i nějaké peníze. Účast turistů na pohřbu není nic neobvyklého, pohřeb tím získá určitý exotický punc. Atmosféru pohřbu asi nejlépe vystihují fotky, kterým se  věnujeme. V centru vesničky je uvaděč, který mikrofonem představuje pohřební hosty a jejich dary. Jedna z bambusových chýší slouží jako uvítací, kde se rodina zemřelého vítá s příchozími hosty a nabízí jim pohoštění. Po uvítání jsou hostům vymezeny bambusové domky, každá vesnice má přidělen svůj domek. Za chýšemi se zabíjí čuníci a připravuje se bůvolí maso. Sledujeme průvody a konverzujeme s hosty. Před odchodem si jdeme sednout do chýše, kde jsou lidi z vesnice odkud pochází Gibson. Ty nás učí některé fráze v  jazyku této oblasti, když se snažíme je vyslovit hrozně se smějí a tak je atmosféra velice příjemná, stále nás poplácávají a chtějí se s námi  fotit. Jenom na Sulawesi je těchto jazyků asi dvacet a  nejsou si  vůbec podobné. 

RAFTING NA MAULU RIVER

25.4.2002

Ráno vstáváme v sedm hodin a po snídani nás vyzvedává řidič. Jako první nás čeká návštěva „BUFFALO MARKET“, který se koná každých šest dní. Zdá se, že opravdu v oblasti Rantepau máme štěstí. Ještě před  vstupem se zastavujeme na trhu,  kde prodávají kohouty. Tyto kohouti se používají i na kohoutí zápasy, které jsou v Indonésii oficiálně  zakázány, ale na mnoha místech stále  probíhají. Za vstup na trh se platí pro turisty vstupné ( 10.000,- Rp ), na které dostáváme i oficiální potvrzení. Na trhu se kromě buvolů prodávají i prasata, která jsou přivázány na bambusových tyčích. / VIZ FOTO /  Největší šok je pro nás cena buvolů. Ty nejdražší stojí až 50.000.000,- Rp. Nejdražší a nejvzácnější jsou černobílí  buvolové s modrýma očima, a těch je vidět opravdu jen pár . Tady si uvědomujeme, jak velkým darem jsou na pohřbu bůvoly. Bůvolové mají v této oblasti úplně jiné postavení než v ostatních částech  Indonésie. Bůvol je zde posvátný a lidi se o něj starají jako o člena své rodiny. Hodně jich vidíme na rýžových polích, kde se válejí ve vodě a cachtají, ale nic nedělají. Jejich  zabití na pohřbu má být pro mrtvého symbol, že je buvol doveze do ráje. Když už máme trh prohlídnutý,  vyrážíme terénním autem do hor. Na raft s námi jedou ještě dvě Angličanky a jeden Holanďan. Cesta do hor se nám zdá nekonečná. Jedeme po kluzké a úzké cestě a rafty nikde nevidíme. Auta parkujeme v malé vesničce v horách a s pádlama vyrážíme k řece. Absolvujeme asi dvouhodinovou cestu k řece.  Cesta vede přes malé vesničky a častokrát procházíme napříč rýžovými poli. V dálce vidíme nádherné vodopády a úzkou řeku. Cesta je v sandálech celkem náročná, ale krásné výhledy na tropickou přírodu nám všechno vynahrazují. U řeky nasedáme do dvou připravených  raftů. Na každém člunu jsou s námi dva domorodí průvodci. Od začátku vládne dobrá pohoda a naši průvodci se snaží dělat různý vtípky. Po krátkém zacvičení vyrážíme, plavba je opravdu super. Řeka není moc náročná a tak je čas na pozorování nádherné přírody. Na kamenech podél řeky vidíme asi metrové leguány, což je pro nás největší zážitek , dále vidíme velké barevné motýli a různé ptáky, průvodci s námi zajíždějí pod skalní převis, kde plašíme netopýry, naznačují nám , že netopýři jsou výborná pochoutka. Ochutnávat je ale asi nebudeme.  Občas vidíme i nějakého rybáře. Po cestě probíhá i  vodní  válka s druhým raftem a někteří se i koupou, včetně mě. Po dvou hodinách jízdy nás čeká odpočinek s malým občerstvením. Okolo druhé hodiny po poledni končí naše plavba. Na cestě zpět se zastavujeme v ISLAND CAFE na kraji Rantepaa. Dle našich informací tu pracuje manžel (Indonésan)  jedné Američanky, která vlastní nějaké bungalovy na Togianských ostrovech. Vzhledem ke špatné politické situaci v oblasti  POSO se snažíme zjistit aktuální informace. Zde se dozvídáme,  že oblast je průjezdná a  z fotech zjišťujeme, že na  Togianech na  nás čeká ráj . Do rána se máme rozmyslet,  jestli využijeme tuto  nabídku a ubytujeme se u jeho americké manželky. Při zpáteční cestě vystupujeme v centru Rantepaa a kupujeme nějaké maličkosti na trhu. Po cestě nás opět zastihl pravidelný odpolední liják. Večer si dáváme po jídle dva litříky palmového vína a domlouváme auto na nejtěžší přejezd do přístavu Ampana na kraj Tomianského zálivu. Cenu usmlouváváme na 1.250.000,- Rp za dvojdenní cestu do Ampany. Řidič má údajně zkušenosti s cestou do Ampany a ve vesnici není moc lidí, kteří by se do tohoto kraje chtěli vydat. V centru Rantepaa jsme dostali nabídku ještě o 500.000,- Rp vyšší, takže jsme nakonec spokojený. Toyota Kijang vypadá skoro jako nová a řidič je sympaťák, takže pozítří ráno s ním vyrazíme. Unavení po náročném dni a palmovém vínu jdeme jako obvykle spát brzy. V Indonésii a vůbec ve všech oblastech blízko rovníku zapadá slunce okolo šesté hodiny. Proto je nutné tomu přizpůsobit i denní režim s časným vstáváním a brzkým odchodem do hajan.

OKOLÍ RANTEPAO

26.4.2002  

Ráno vstáváme dle večerní dohody v osm hodin a čeká nás poslední den v oblasti TANA TORAJA. Dnešní den chceme strávit v okolních vesničkách a kochat se krásou tohoto kraje. U snídaně platíme zálohu na auto a sepisujeme smlouvu o jeho pronájmu. Smlouva je možná moc silný slovo na to , že je to  kus papíru s pár větami, ale obě strany jsou spokojené. Po deváté hodině vyrážíme směr Rantepao respektive jeho centrum. Po nákupu sušenek a nápojů  jdeme na kraj města na bus station, kde je i terminál pro Bemo. Rozhodli jsme se podívat k vesnici Batumongga a tam udělat menší trek. Bemo dle indonéských zvyklostí čeká, až bude plné lidí a nikdo není schopný říct, kdy bemo odjede. V Indonésii nikdo nikam nespěchá a to je pro lidi z Evropy velice těžké pochopit, jelikož my spěcháme vždy a všude. Ale rychle si zvykáme a po příletu do Evropy zase nechápeme lidi, kam pořád tak pospíchají.  Asi za půl hodinky odjíždíme směr Batumongga. S námi jede i podivný holandský vysokoškolák, který se zde připravuje na zkoušky. Snažíme se od něj získat nějaké informace, ale nejsme moc úspěšní, protože on si tuto oblast vybral pro klid,  který tu vládne a okolí ho moc nezajímá. Za čtrnáct dní dělá zkoušky v Singapuru a jel si koupit do vesnice nějaké jídlo a zase jede zpět do jedné zapadlé vesničky v horách, kde je příjemné a klidné prostředí pro jeho učení. Během hodinové jízdy konverzujeme s Holanďanem a pozorujeme nádhernou horskou krajinu v okolí. Naše auto šplhá po úzké cestě mezi rýžovými poli. Po dvanácté hodině vystupujeme v malé vesničce v horách z Bema a jdeme směrem k vesnici Lo´ko´mata. Úzká cesta je obklopená torajskými baráky a občas vidíme i skalní hroby. V údolí pod námi jsou rýžové pole a naskýtá se nám nádherný pohled na kraj TANA TORAJA. / VIZ FOTO /. Užíváme si klidné atmosféry a fotíme co se dá. Taky můžeme využít naše prezenty ( balónky, tužky, … ), které dáváme krásným dětem, které po cestě potkáváme. Jsou z naší přítomnosti překvapený a někdy nás doprovázejí od vesnice k vesnici. Po cestě také vidíme vesničany sklízející rýži a vůbec se setkáváme s domorodci a pozorujeme jejich život  všedního dne. Kromě rýže tu pěstují i kávu a kakaové boby / VIZ FOTO /. Trochu bloudíme a po cestě nás stíhá odpolední pořádný slejvák. Proto jdeme rychlejším krokem do vesnice TIKALA. Chvíli přestává pršet, ale zatažená obloha dává tušit, že to za chvíli  přijde znovu. V Tikale bereme bemo ( 20.000,- Rp za všechny ) a za deště se vracíme do Rantepaa. V Rantepau kupujeme poslední drobnosti a před sedmou přicházíme do hotelu.  Po večeři platíme náš pobyt, abychom se zítra ráno již nezdržovali. Čeká nás náročná cesta přes vojensky hlídanou oblast a doufáme, že po cestě nebudeme mít problémy. Uvidíme.

Pokračování viz STŘEDNÍ SULAWESI